Ven z anonymity!

28. 6. 2010

Toto není obhajoba názorů Ing. Juraje Višného, viz jeho blog Kulturistika a jej začiatky u nás, natož oné doby a prostředí, kam jádro diskuze náleží, doby před padesáti lety. Od těch dob vyrostly dvě generace, z nichž zvláště ta nejmladší se chová a jedná jinak, než jsme my kulturističtí dinosauři (copyright na DINO Radek John) bývali vychovaní a zvyklí. Taky bych si mohl, jako ostatně už několikrát, vysloužit poznámku Vrať se do hrobu, což by mne neurazilo, neboť se za svůj věk nestydím.

Toto je úvaha nad úbytkem úcty k osobnostem.

Každého slavného sportovce, bodybuildery nevyjímaje, obklopuje výmluvný výčet úspěchů, sestávající z výkonů, rekordů, medailí a titulů. A pak ještě cosi nepopsatelné, neuchopitelné, více než éterické, cítíte to, ale neumíte přesně říci, o co jde. Nazývají to charizma nebo aura osobnosti, jakási esence lidství, vzdělanosti, šarmu, noblesy a duševních i tělesných kvalit, která člověka povznáší, ale nevyvyšuje. Tato vznešená vlastnost doprovázela například Rega Parka, Johna Grimeka, Steve Reevese a též Arnolda Schwarzeneggera, a má ji rovněž Ďuro Višný, což z něho vedle jeho četných vrstevníků i následníků učinilo legendu, jakých je v zatím ještě bratrských zemích Čech, Moravy a Slovenska jako šafránu. A jeho charakteristická tricepsová póza náleží dle mého soudu do zlatého fondu československé kulturistiky.

Video-rozhovor Ľuda Majora při jedné z návštěv Juraje Višného v redakci MUSCLE&FITNESS je ZDE.

Někdy v roce 1966, to už jsem cvičil, jsem si z časopisu Štart vystřihl snímek Ing. Juraje Višného u drátěného plotu, datovaný 1958 – TENHLE.

Seděl jsem u stolu, studoval obrázek a přemítal: Jak dokázal získat takovou postavu? Ty nápadné obloučky deltoidů, plné, široké a čistě oddělené prsní svaly, výraznou žílu na bicepsu a krásná políčka na břiše? Nikdy jsem nic podobného nespatřil, a jako každý obyčejný, hubený kluk jsem si tváří v tvář nově poznané tužbě kladl řadu otázek: S čím a kde trénoval (fitness centra neexistovala)? Jak často? Co to bylo za cviky (metodika byla v plenkách)? Používal pyramidy nebo normální série? V mých očích musel taky mít obrovskou sílu. Chápejte, hleděl jsem na idol stejně žádostivě jako na švihácké mokasíny, které mi rodiče odmítli koupit, jenže s vědomím, že tyhle svaly koupit nelze. A nebyl se mnou nikdo, kdo by aspoň vyřkl povzbudivou větičku To dáš… (Pardon, ta se objeví až v roce 2009, yes you can.)

Je zbytečné dodávat, že jsem TO NEDAL, zato mi štěstěna dopřála se s Ďurem Višným osobně setkat.

Podotýkám, že nikdy, za žádných okolností bych svaly či výkony Juraje Višného a dalších šampionů nezpochybnil tak, jak je uvedeno na zmíněném blogu. Jenže, s něčím podobným mám taky zkušenosti. Již jako déle trénující chlapáci jsme někdy v 70. letech minulého století šli po několikáté do kina na film Romulus a Remus se Steve Reevesem a Gordonem Scottem. Cestou domů, rozebírajíce scény, v nichž Reeves vypadal málem nadpřirozeně a zaplnil celé plátno, jistý kolega bohorovně prohlásil: Co kecáte, vždyť to byl mrzák!

Dnes nám všudypřítomný internet dává nejen aktuální informace a poučení, umožňuje rovněž frustrovaným jedincům hrubě napadat, očerňovat a urážet kohokoliv, od politiků a celebrit až k legendám. Typicky české nadávání v hospodách se přeneslo na obrazovky počítačů.

Při práci na článku Arnold a mrtvý tah (byl otištěn v měsíčníku MUSCLE&FITNESS číslo 1/2010) jsem hledal na internetu zajímavosti na doplnění textu. Na všelijakých fórech v Americe, ale taky v Polsku a Čechách, mne zarazil tón zjevně mladých diskutérů, příznačný nedospělou hrubostí a očividnou neznalostí faktů. Korunu všemu nasadila věta: Kdybych já měřil 188 cm a bral steroidy, taky budu guvernérem Kalifornie!

Kristova noho! Takové absurdní vazby přece nemohou normálního člověka napadnout ani v delíriu! Odkud se v lidech bere ta neúcta? Totalitní režim nás, dříve narozené, nutil do nenávisti ke kapitalizmu a prohnilé buržoazii, nabádal ke zničení oportunistů a přisluhovačů špinavého dolaru (tak podobně zněly ty fráze). Dneska už kapitalizmus máme doma a rozčarování nad vlastní malostí i vztek na lidi s odlišnými postoji je vybíjen třeba v předvolebních kampaních.

Autora onoho výroku si představuji jako uhrovatého mladíka s okousanými nehty ve věku patnáct – osmnáct let, mizerného studenta a zklamaného kulturistu, trávícího noci on line u kompu a hledajícího sebevědomí stejně marně, jako průsečík dvou rovnoběžek. Pojídá popcorn, popíjí Redbull a nedělá pranic pro to, aby se zlepšil ve škole i v posilovně, zato zaujatě posílá rádoby moudré příspěvky na různé diskuzní portály. Jemu i všem podobným vzkazuji: Buďte vděční, že žijete v jiné době a máte nesrovnatelně lepší možnosti než Juro Višný, nebo v začátcích i Arnold. Chcete-li se prezentovat, začněte pěkně z gruntu, od sebe. Místo slabomyslných a zapšklých odsudků, patřících na hnojiště internetu a hluboko do digitální nicoty, pošlete svou fotografii, klidně u plotu, předveďte krásná políčka na břiše, vyjmenujte silové výkony. Máte na to?

Dříve, než dojde ke sběru úspěchů a slávy, je nutno jít s kůží na trh tak, jako Arnold, Juraj Višný, mnozí úspěšní závodníci nebo třeba i „amatéři“, účastníci soutěže DO FORMY s M&F. Takový čin nelze provést pod pseudonymem či nickem z bezpečné anonymity počítačového připojení, a je k němu třeba notná dávka odvahy.

Máte odvahu?