HVĚZDY MINULOSTI: SCOTT WILSON

(1950 – 2018)

Když časopis Ironman otiskl v roce 1976 jeho fotografii, byl na ní pořízek s kníry jako řidítka. O pět let později už tichý muž s brýlemi (bez knírku) a rameny jako skříň (podle mého mínění patřil v ramenech, resp. deltových svalech ke geneticky nejnadanějším borcům typu Rega Parka, Kena Wallera, Garyho Strydoma, Briana Buchanana, Mikea Matarazza, nebo Rona Lovea, a měl změřenou biakromionální šíři ramen jako 24 palců neboli 61 cm) vyhrál mezinárodní soutěž IFBB a etabloval se do desítky nejlepších bodybuilderů světa. Jak v roce 1988 napsal Joe Weider, Wilson měl jednu z nejpřehlíženějších skvělých postav všech dob… tak proč nedosáhl ještě lepší výsledky? Na to se pokusíme odpovědět.

Narodil se 6. srpna 1950 v nemocnici kalifornského San Diega, místa téměř na hranici s Mexikem, jež už ve 40. letech proslavil pro náš sport trenér Leo Stern, pozdější kouč Billa Pearla; čas her a nezralých malin ale strávil v 10tisícové venkovské díře Lakeside. Mitchell Wilson, otec rodiny se čtyřmi dětmi, brzy nato zemřel, nechal však synovi odkaz – činky v garáži nedostavěného domu, s nimiž Scott občas cvičil; žel, matka Gwen ve finanční nouzi vzácné železo komusi prodala. Pak teta vyhrála v loterii „Queen for a Day“ čtyři bicykly pro všechny děti, Scott chvíli jezdil a nakonec kolo vyměnil za další činky, což můžeme pokládat za důkaz mladického zápalu a odhodlání.

Posilovnu si zřídil v garáži a vlastnoručně zhotovil kladkostroj s držákem z řídítek bicyklu. Na střední škole výtečně zápasil, hrál fotbal a posiloval, takže do maturity přibral 30 kg. „Po návratu z vojny u mariňáků jsem se dlouho flákal,“ řekl o letech 1970-1973. Vedle navštěvování večírků ale trénoval v činkárně Ralpha Krogera ve městě  El Cajon, a k první soutěži – Mr. San Diego 1973 – jej přivedla sázka s chlápkem, jenž vyhlašoval, že ji vyhraje, což si Scott myslel taky. Překvapivě zvítězil a do konce roku 1974 už měl doma tituly Mr. Pacific Coast a AAU Mr. California.

 

Můžeme směle říci, že k Wilsonovým počátečním úspěchům – zejména rozvoji svalové hmoty – přispěly dva fundamentální faktory: Genetické dispozice k růstu svalů, uvedené do reality tréninkem od Ralpha Krogera, budoucího vítěze AAU Mr. America a Mr. USA, tréninky složené ze základních cviků jako dřepy, benčpresy, tlaky nad hlavu a bicepsové zdvihy.

Pokrok v letech 1968 – 1973

Rok 1968 Rok 1973
Výška 175 cm Výška 175 cm
Váha 77 kg Váha 88,5 kg
Hrudník 107 cm Hrudník 123 cm
Pas 84 cm Pas 80 cm
Biceps 37 cm Biceps 48 cm
Předloktí 29 cm Předloktí 41 cm
Stehno 56 cm Stehno 66 cm
Lýtko 36 cm Lýtko 43 cm
Benčpres 100 kg Benčpres 185 kg
Bicepsový zdvih 50 kg Bicepsový zdvih 86 kg
Dřep s činkou 112 kg Dřep s činkou 227 kg

 

Po neúspěchu na AAU Mr. America 1975 (s uváděnou výškou 173 cm a váhou 93 kg, jinak se píše výška 175-178 cm, byl 6. ve střední kategorii) následoval triumf na WBBG Pro Mr. America 1976. Pak se na dva roky odmlčel, přešel do federace NBA (Natural Bodybuilder´s Association) bojovníka proti dopingu Cheta Yortona, dvakrát (1978 a 1979) startoval v Las Vegas na nesteroidové soutěži Natural Mr. America a vždy skončil v první pětce.

Powerlifterská metodika, doporučená Billem Pearlem, přinesla Wilsonovi nevídanou sílu. S tělesnou váhou okolo 107 kg udělal dřep i mrtvý tah s 300 kg, vleže na lavičce vytlačil 227 kg a trhem zvedl 135 kg. Na oficiální soutěži IPF nazvedal mistrovský trojboj 798,5 kg (dřep 283,5 kg, benčpres 213 kg a mrtvý tah 302 kg), v tisku se též objevily mnohem vyšší, bohužel nepotvrzené údaje (uvádí je např. Joe Weider v Encyklopedii moderního bodybuildingu) o dřepu 340 kg, benčpresu 263 kg a mrtvém tahu 333 kg, ale mohlo jít o výkony z tréninku. Dál svými 55cm bicepsy čistě vytáhl 95 kg a tlaky za hlavou vsedě dělal se 137 kg.

RAMENA PODLE SCOTTA WILSONA
V roce 1975 Wilson trénoval šestkrát týdně. V pondělí, ve středu a v pátek dělal na ramenech, pažích a břiše, úterky, středy a soboty patřily hrudníku, zádům a nohám. Váhy zvyšoval metodou pyramidy a dělal celkem 20 sérií:

CVIK SÉRIE OPAKOVÁNÍ
Čelní tlaky vsedě  5 12-5 
Tlaky za hlavou vsedě  5 12-5 
Upažování ve stoji 5 12-5
Upažování v předklonu  5 12-5

 

V pozdější době Wilson uznal, že velké deltoidy měl od samého začátku, to však znamenalo masivní přední hlavy (disproporci dál zvětšoval tlakovými cviky nad hlavu a vleže), malé postranní hlavy a zadky ramen zcela ploché. Osm let později náplň tréninku výrazně nezměnil, pořád dělal tlaky za hlavou, upažování s jednoručkami a v předklonu. Ačkoliv s tímto mechanickým přístupem absolvoval většinu kariéry, v roce 1988 dospěl k originálnímu řešení. Tréninky rozdělil na objemové a vysoce intenzivní, střídal je po měsíci a drasticky omezil dávky. Frekvence byla dvakrát týdně spolu se zády, trapézy a krkem. Objemový trénink obsahoval 6-12 sérií ze 2-4 cviků podle okamžitých zásob energie:

CVIK SÉRIE OPAKOVÁNÍ
Upažování vsedě   3-4 8-12
Upažování v předklonu s kladkami 3-4 8-12
Tlaky jednoruček ve stoji (1)  1-2 6-10
Přitahování ke krku s kladkou (2) 1-2 8-12

Pozn. (1, 2) – Volitelný cvik

Každou sérii intenzivního tréninku Wilson rozdělil do pěti částí. V první udělal asi 6 neúplných opakování (dlouhých 15-17 cm) v nejobtížnější fázi pohybu, v kontrakci; při upažování to bylo v horní třetině dráhy. Bez pauzy pokračoval šesti částečnými opakováními ve středním rozsahu pohybu a dál provedl 6 opakování v dolní třetině dráhy. S dopomocí partnera při vynucených a negativních opakováních udělal 3-5 pohybů v úplném rozsahu, a nesmírně vysilující, bolestiplnou sérii uzavřel 3-5 statickými drženími uprostřed dráhy po dobu 4-5 sekund. Tento trénink se skládal pouze ze 4 prodloužených sérií, obvykle dvou sérií upažování s jednoručkami vsedě a dvou sérií upažování v předklonu vsedě na nízké lavičce. S popsaným přístupem je snadné jednou sérií kompletně propracovat svaly pracující v přímé linii jako bicepsy, lýtka a kvadricepsy. Zato záda a prsní svaly jsou složitější a musí se na ně zaútočit ze tří odlišných úhlů (viz dále).

„POKUD TO BOLÍ, TAK TO FUNGUJE.“         
                                                                                      S. Wilson

 

Do IFBB Wilson přišel roku 1980. Soutěž Mr. International, pořádaná Arnoldem Schwarzeneggerem v Columbusu, znamenala vstup do velkého sportu, a třicetiletý borec při debutu málem získal prvenství v těžké váze; protože dvouletou pauzou tak říkajíc vyšel ze cviku a špatně odhadl vrchol formy, byl o chloupek druhý za méně známým kulturistou Billym Arlenem.

Rok nato na stejném pódiu už stál jiný Wilson: „Masivní a do hloubky vyryté umělecké dílo. Měl všechno, velké paže, klenutý hrudník, vysekané břicho, rýhovaná stehna a lýtka ve tvaru diamantů. Zosobnil všechny termíny, které ohledně ideálních partií známe,“ zapsal pro Ironman G. Bartlett. Netřeba dodávat, že s perfektním skóre 300 bodů dobyl celkový titul a nechal za sebou rovný tucet soupeřů. Následně mu Arnold uspořádal seminář: „Dával jsem pozor, abych si pamatoval jeho slova a neprotiřečil si, a potom jsem jen opakoval ´Jistě, dělám všechno přesně jako Arnold.´“

ZÁDA PODLE SCOTTA WILSONA
Ve věku 37 let si Wilson konečně uvědomil své zaostávající partie, hrudník a záda. Z opačné strany v prvních letech tréninku sotva sáhl na nohy. „Byly geneticky tak napřed před čímkoliv jiným, že jsem musel dlouho pracovat, abych na ně dotáhl zbytek těla,“ řekl.

Záda s hrudníkem se opožďovaly ne snad kvůli genetice, ale proto, že naháněl těžké váhy a svaly správně nesmršťoval. Co hůře, v případě zad je smršťovat nedokázal, protože většinu práce při záběru přebíraly geneticky silné paže a ramena (mimochodem, to byl rovněž problém G. Strydoma a P. Dilletta, borců s gigantickými rameny od přírody). S tímto problémem trénoval a soutěžil 15 let a měl jej (jak dokazuje kritika J. Eversona) ještě v roce 1989.

Zkraje 80. let se Wilson připravoval v cyklech. Mimo sezónu prováděl šestkrát týdně těžký silový trénink s 15-20 sériemi na partii, před soutěží zvýšil frekvenci partií ze dvou na třikrát do týdne a měsíc před termínem každodenně. V té době se zaměřoval na záda a dělával běžně 35 až 50 sérií následujících cviků: mrtvý tah (5 x 5 op.), přitahování v předklonu (5 x 6-8 op.), veslování s T-držákem (5 x 6-8 op.), stahování kladky na hrudník (5 x 8), přitahování jednoručky v předklonu (5 x 8), krčení ramen s činkou nebo jednoručkami (5 x 8) a přitahování činky ke krku (5 x 8).

Někdy roku 1985 ale v křečovité snaze vynutit zlepšování zvyšováním dávek železa a ubíráním kalorií zabředl do hlubokého přetrénování; býval tak nadřený, jako kdyby s Korčaginem celé noci kalil ocel. Po „vyléčení“ svou filozofii totálně přebudoval; pro primo zařadil spousty izolovaných cviků, partii začínal tzv. před-vyčerpávacím supersetem a podobně jako u ramen nasadil intenzifikační postupy. Normální trénink zahajoval pulloverem s jednoručkou nebo na Nautilu, pak dělal stahování kladky na hrudník, přitahování činky a jednoručky v předklonu nebo veslování na spodní kladce. Vzpřimovače páteře procvičil dvěma sériemi záklonů trupu vleže, na snadno rostoucí trapézy si naordinoval superset z krčení ramen a přitahování činky ke krku.

Těmto 6-7 sériím nicméně dodalo brutální intenzitu rozdělení do 5 částí (viz trénink ramen). V samotném intenzivním tréninku dělal pouze dva před-vyčerpávací supersety, jejichž podstatou bylo provedení izolovaného cviku těsně před cvikem kombinovaným. Většinou volil pullover na stroji Nautilus a stahování za hlavu na Nautilu.

„MOJÍ FILOSOFIÍ JE: POKUD DOKÁŽI POHNOUT VÁHOU O CENTIMETR, STÁLE MÁM OPAKOVÁNÍ PŘED SEBOU.“  
                                                                                     S. Wilson

 

Do profesionálního pelotonu, jemuž dominovali borci jako Al Beckles, Mohamed Makkawy, Boyer Coe, Jusup Wilkosz, Roy Callendar a další, se Wilson přidal roku 1981 na Montreal Grand Prix, kde byl sedmý (1. Coe). Prémii 5tisíc dolarů však shrábnul až za vítězství na Grand Prix v Portlandu 1983, na mistrovství světa profesionálů skončil s estetickými 95 kg super-tvrdých svalů pátý (1. Makkawy).

Na Grand Prix Portland 1983 Scott Wilson poráží Tonyho Pearsona.

V příštím roce se pohoršil devátým místem, na Night of Champions byl čtrnáctý a podobné výsledky sbíral v letech 1986 až 1988. Třeba co napsal FLEX o GP Niagara Falls 1988: „Scott Wilson na 8. pozici vypadal hranatě a svaly měl hodně zatažené vodou. Zdálo se též, že má široký pas. Díky tomu se jevil hladký a bez nezbytné ostrosti na jednom z nejskvělejších těl našeho sportu.“

Finalisté MS profesionálů 1983 (zleva): 1. Makkawy, 6. Fuller, 3. Haney, 2. DeFerro, a 5. Wilson

Tak tomu bylo i na dalších soutěžích – při srovnávání s borci s užším pasem Wilson vždy vycházel hůře. Z profesionálního mistrovství USA 1988 však vytěžil 4. místo: „Černý kůň soutěže Wilson byl masivní, symetrický, tvrdý, žilnatý a natolik uchvacující, že ve druhé půli soutěže už měl publikum zcela na své straně.“

Hned poté se v Columbusu odehrálo mistrovství světa profesionálů a Wilsonovi připadlo 6. pořadí (plus 2tisíce dolarů). „Nejvyrýsovanějším mužem soutěže byl 38letý Scott Wilson ze San Jose,“ zapsal reportér FLEXu. „Na jeho pózování byla radost pohledět, hamstringy měl jasně nejlepší v celé soutěži a deltoidy, samozřejmě, nejlepší v branži. Dokonce ukázal nyní povinné Gaspariho gluteály s rýhami tak hluboce vrytými do zadku, jako kdyby zrovna seděl na škrabáku na bláto.“ Ještě Muscle&Fitness: „Držitel 6. místa Scott Wilson byl větší a tvrdší než kdykoliv předtím, s nejvýraznějšími deltoidy z celé řady závodníků. Rozhodčí se domnívali, že byl sice ostrý, nepředvedl však esteticky atraktivní postavu. Vlastní ovšem velmi hutné, robustní svaly, jež se dočkají ocenění v budoucnosti.“

Poslední soutěží sezóny 1988 bylo finále Grand Prix v Montrealu. „Scott má enormní kvadricepsy a deltoidy,“ zmínil reportér Jeff Everson. „Pouze Mike Christian má působivější ramena. Jedinou Scottovou relativní slabinou jsou svaly mezi lopatkami – ale možná jde jen o optický klam, způsobený masivními deltoidy. Odvezl domů 6. příčku a 1200 dolarů.“

HRUDNÍK PODLE SCOTTA WILSONA
Odstavec o tréninku prsních svalů vychází ze stejné úvahy jako ty předešlé, tedy staré metody vs. nové s dodatkem, že inovace – jakkoliv efektivní – přišly zkrátka pozdě.

V roce 1980 Wilson seznal, že jeho přirozeně mohutné deltoidy a tricepsy brání prsním svalům v růstu, což se navíc projevuje silnými nedostatky v horní partii hrudníku. Z toho důvodu zařadil hrudník jako první v tlakovém dni týdenního splitu, společně s rameny a tricepsy. Dále zdvojnásobil množství práce na šikmé lavici.

Rozpis tréninku mimo sezónu:
 Tlaky s činkou na šikmé lavici nebo tlaky s jednoručkami na šikmé lavici, po třech rozcvičovacích sériích provedl 4 těžké série po 6-8 opakováních se 145 kg činkou nebo párem 68 kg jednoruček.
 Benčpres, 4 středně těžké série po 6-8 opakováních se širokým hmatem, lokty do stran a osou spouštěnou ke krku, s váhami kolem 170 kg.
 Rozpažování na šikmé lavici, 4 série po 8-10 opakováních s jednoručkami nebo kladkami.
 Rozpažování na rovné lavici, 4 série po 8-10 opakováních, nebo stlačování loktů na pec-decku.
Před soutěží ještě přidával střihy na kladkách (3-4 série x 8-10 opak.).

Jestli to čtenáře předtím nenapadlo, teď už mohu prozradit, že zásady vysoce intenzivního tréninku se Wilson dozvěděl z článků Mike Mentzera ve Weiderových magazínech. Poučil se o před-vyčerpání, o vynucených, negativních a neúplných opakováních, ale též o rozmanitosti jako o léku na adaptaci a zvyk. S tímto na mysli zavedl v roce 1987 dva typy tréninků hrudníku, těžké tréninky s několika sériemi (1-2 na cvik) po 6-8 opakováních a technikami jako vynucená a negativní opakování, a rychlé lehčí tréninky se 3-4 sériemi na cvik po 12-16 opakováních, krátkými pauzami a supersety.

V obou trénincích začínal izolovaným cvikem, většinou rozpažováním s jednoručkami, v intenzivním rozpažováním nebo pec-deckem. Poté následoval tlakový kombinovaný cvik, tlaky s činkou nebo jednoručkami na rovné či šikmé lavici (pokud začínal rozpažováním, tak pec-deck). V těžkém cyklu končíval kliky na bradlech, v intenzivním střihy na kladkách. Takto trénoval pětkrát týdně ve třídenním splitu (l) hrudník a paže, (2) břicho a nohy a (3) záda, trapézy, deltoidy a krk.

„NEJOBLÍBENĚJŠÍ CVIK? NEMÁM ŽÁDNÝ – NENÁVIDÍM JE VŠECHNY.“  
                                                                              S. Wilson

 

Wilson, který dávno zanechal povolání tesaře a měl dobré místo manažera a osobního trenéra v Gold´s Gym v San Jose, oslavil 45. narozeniny a po šesti letech odmlky přijal výzvu v podobě soutěže Masters Mr. Olympia nad 40 let; ač věkem patřil k nejmladším, zbyla na něho až 11. příčka (1. Robby Robinson). Pět let nato, jako čerstvý padesátník, byl desátý (1. Vince Taylor), a v červnu 2000 v Roanoke, Virgínia, „…nabídl k posouzení silné paže i značnou hmotu, byl však málo žilnatý,“ což stačilo na osmé místo. Wilsonův kamarád ze San Diega na blogu uvedl: „Tenhle chlap byl ztělesněním hardcore profesionálního bodybuildingu, ale nikdy nezískal ovace, jaké si zasloužil. Nedokázal totiž jen tak pózovat a nikdy na tom seriózně nepracoval.“

Scott Wilson žil s manželkou Vicky a syny Scottem, Michaelem a Erikem v oblasti San Jose v severní Kalifornii. Zemřel ve městě Merced v San Joaquin Walley dne 5. srpna 2018 ve věku 68 roků na rakovinu kůže, která metastázovala do kostí.