Jak to bylo kdysi: Dr. Carlin Venus (2)

carlin_venus_-_berger.jpgMůj bratr jako boxer dost posiloval, což tehdy byla neslýchaná věc. Stal se mistrem jižní Kalifornie těžké váhy, já byl ale mladší a víc mne zajímaly činky. Vážil mezi 86-90 kg, a kdykoliv jsem jej vytlačil jednou paží nad hlavu. Tenhle divácký trik mne naučil starý silák Frank Shofer, námořník a opravdu velký chlap.

Dalším borcem, který chodíval do posilovny, byl skvělý Isaac Berger, jeden z nejlepších vzpěračů všech dob. Já uměl deset tlaků pravou paží s 95 kg, a tenhle svalnatý drobek zatlačil dvojnásobek své váhy. Čelní dřepy se 180 kg. Vážil šedesát a zatlačil 120 kg! Díval jsem se na něj s podivem. Jistě, měl velké sedací svaly, stehna a trapézy, ale tenoučké paže…mohutné trapézy a masivní záda. Mimo to byste neřekli, že vůbec něco zvedne.

Během kariéry jsem býval ve společnosti chlapů, které lze nazvat super-lidé. Za těžkých časů jsem fakticky žil ve Sternově posilovně; jednou přišel John Davis, fenomenální vzpěrač s malýma rukama, a taky tady zůstal. Tak jsem trénoval s nejsilnějšími muži železné hry, já, 19letý kluk.

carlin_venus_-_davis.jpgDíky Davisovi se moje dřepy dostaly na 227 kg. Tehdejší Steinbornův rekord činil 250 kg, takže jsem byl blízko. Zato Davis běžně dřepoval 250 kg v tréninku. Někdy k nám zašel George Eiferman, taky super-silák: dělal tlaky za hlavou vsedě se 110–136 kg. Pokud jste tenkrát nebyli silní, svalnaté tělo nemělo význam. Dokonce Reeves byl silnější, než se mu přiznávalo, a taky přespával v posilovně.

Je to zvláštní. Dnes mi je 52 let (1984) a dokážu udělat šest tlaků jednou paží se 62 kg, 6-8 opakování přítahů v předklonu se 136 kg, a to skoro vůbec netrénuju. Činky mi daly ohromný základ, a při tom pochybuji, že jsme se dostali na vrchol svých možností.

Takový Davis byl ohromně motivující, vždycky měl pro nás slůvka povzbuzení a dodání kuráže. Jednou jsem mu řekl, že se na trénink necítím. On odvětil, že se tak necítil celou polovinu dosavadní kariéry, zasmál se a nakonec jsme odjeli jeden z nejlepších tréninků vůbec. John se vždycky rozcvičoval s prázdnou osou, dělal výtahy, přemístění, dřepy a podobně, a nikdy neměl zranění. A když měl začít trénovat, lehl si na šikmou desku a usnul. Takto uvolněný si v duchu představoval příští cvik, úplně si jej v mysli přehrával. Pak naložil váhu pro 6 opakování, postupně zvyšoval a ubíral opakování až po jedno nejtěžší. Po téměř maximálním zdvihu si znovu lehl.

Cosi podobného dělal Ahrens a prý taky Serge Nubret. Musí v tom být něco společného s mozkovými endorfiny.

Něco opravdu fungovalo, protože jejich síla byla až nadpozemská. Davis mi jednou řekl, že šampióny vzpírání jste vždy viděli opřené o stěnu, nebo vleže s nohama nahoru. Cílem bylo šetření energií pro jejich ohromné váhy.