PORTRÉT OSLAVENCE: RON LOVE

V roce 1996, při pracovní návštěvě soutěže Mr. Olympia v Chicagu, jsem v ulicích města zpozoroval několik mohutných černých policistů, a panečku, jak jsem si najednou na přechodech přes ulice dával pozor! V bodybuildingu působili hned tři giganti černé pleti v policejní uniformě: Sergio Oliva v Chicagu, Ronnie Coleman v Arlingtonu, Texas, a Ron Love v Detroitu. Mužové z tohoto tria mají jedno společné – ať již v ulicích svého rajónu zatýkali kriminální živly, nebo v boji o nejvyšší tituly napínali na pódiích svaly, vždycky z nich vyzařoval respekt. Být policistou v „Motor City“ vyžadovalo kuráž, sílu i pevné nervy, toho měl Ron Love nadbytek. A jestliže policista dělá opakování benčpresu s 235 kg, dřepuje s 295 kg, přithuje v předklonu se 180 kg, váží 115 kg na výšku 183 cm a vypadá jako Robocop, Terminátor a Eliminátor v jedné osobě, jen málokterý zlotřilec bude při zatýkání klást odpor, to jistě uznáte. Kolegové ve sboru mu říkali prostě důstojník Love, ale mohli jej klidně nazývat Černý rytíř.

„Práce policisty je mé živobytí, bodybuilding je můj životní styl.“

 

Ronald Joseph Love se narodil 2. července 1951 v Detroitu ve státě Michigan. Jako kluk vynikal v baseballu, košíkové, americkém fotbale a dokonce i boxu, jako mladík a jeden z mála studentů černé pleti na Denby High School měl štíhlou, ale svalnatou postavu. Tři roky po nástupu do policejního sboru, bylo to v srpnu 1975, jej zdrogovaný muž střelil do stehna. K léčení taky patřila rehabilitace na posilovacích strojích, Ronovi cvičení zachutnalo a záhy si koupil permanentku do proslulé Powerhouse Gym majitele Willa Dabbishe v lokalitě Highland Park. Tato původně vzpěračská činkárna byla tenkrát útočištěm Toma Platze, Samira Bannouta a zesnulého Dona Rosse, na stěnách visely plakáty s Olivou i Arnoldem a Ron, aby se jim vyrovnal, začal trénovat jako posedlý.

V příštích deseti letech svaly mladého policisty ztrojnásobily svůj objem a jeho síla vzrostla o 200 %. Po roce a půl přišly úspěchy na soutěžích, mistrovství státu Michigan 1978 (9. místo, vyhrál roku 1982) a první zkoušky výdrže na národním kolbišti NPC. Významným rokem se stal osmdesátý pátý, kdy Ron vyhrál těžkou váhu na NPC Junior Nationals a NPC Nationals (vážil 100 kg s benčpresem 215 kg) a v roli novice vydobyl 3. příčku na amatérském mistrovství světa v Göteborgu (1. Peter Hensel, Německo, 2. Ulf Larsson, Švédsko, 4. O. Annus, Finsko, 5. R. Möller, Německo, 6. A. Pek, ČSSR) a otevřel si dvířka k profesionálům. Tohle otiskl MUSCLE&FITNESS po soutěži: „Love skončil třetí s postavou, jež vás na první pohled neohromí. Paže, ramena a záda měl mimořádné, nohy však trochu pod očekávanou úroveň.“ Na Night of Champions (NOC) 1986 robustní Love o chloupek podlehl Lee Labradovi, ač měl podle svého mínění vyhrát. Vysvětlení podal reportér M&F: „Love dorazil se dvěma handicapy, slabšími lýtky a čerstvým zraněním kyčle (?), jež mu bránilo pořádně trénovat a napínat stehna. Jeho trup, především břicho se zády, však nesou známku dokonalosti.“ O rok později byl třetí (s vkladem 3tisíce dolarů na konto), vše si ale vynahradil cenným titulem mistra světa profesionálů z Essenu. Prémie činila 15 tisíc dolarů a Bill Reynolds napsal článek s výstižně parodujícím názvem „What The World Has Now Is Love, Ron Love.“

Po návratu z Německa musel hned jít do práce a na Detroit Invitational skončil třetí (1. Mike Ashley, 2. Shane DiMora) s prémií 3tisíce dolarů. Znovu se potvrdily silné stránky i slabiny: Ramena se zády měl neskutečná, pravidelně však zapomínal napínat svaly nohou. Při třetím pokusu na NOC (1989) spadl na 5. místo (prémie 1500 dolarů, reportér M&F J. Brainum napsal The crowd loves Love) a v roce 1991 skončil stejně. Čtyřikrát vyhlašovali Ronovo jméno na jevišti další velké show, Arnold Schwarzenegger Classic; nejvýš dosáhl roku 1989 (8. místo), dál již zůstával mimo první desítku.

Love vstoupil mezi elitu bodybuildingu skrze otáčivé nemocniční dveře.

 

 Pojďme za Ronem do Powerhouse Gym v roce 1988. První den cyklu trénoval hrudník a paže, druhý den nohy, třetí záda s rameny a čtvrtý lýtka, břicho a kardio (45 minut šlapání na rotopedu). Pak znovu začínal prvním dnem, bez odpočinku, protože prý „miloval trénink“. V závislosti na procvičované partii dělal průměrně 10 až 20 sérií ze tří-pěti cviků. Na svá fantastická ramena si vybral pět obyčejných cviků po 10-15 opakováních (zadní a čelní tlaky na stroji Smith, upažování vsedě, předpažování a upažování v předklonu); kupodivu žádné těžké váhy. Mimo sezónu zátěže ovšem přidával pro 8-12 opakování. Za nejdůležitější faktor tréninku ramen pokládal izolaci procvičovaných svalů, což v případě ramen znamenalo především striktní upažovací a předpažovací pohyby s jednoručkami. Split před soutěží: PONDĚLÍ/ČTVRTEK: hrudník, triceps, ramena; ÚTERÝ/PÁTEK: nohy; STŘEDA/SOBOTA: záda, biceps. Split na začátku 90. let: PONDĚLÍ A ČTVRTEK: dopoledne hrudník a triceps, odpoledne ramena; ÚTERÝ A PÁTEK: nohy; STŘEDA A SOBOTA: záda a nohy. Vidíme, že používal tlakově-tahový systém kombinování cviků.

Dieta mimo sezónu: Ron dodržoval od pondělí do soboty striktní režim, zato v neděli si dopřál pochoutku jako mražený jogurt, půl kila až kilo hovězího masa nebo nesolené čipsy. Své nejmilejší jídlo, cheese-cake, jedl pouze jednou za dlouho. Ráno o šesté začínal 6 bílky s jedním žloutkem, 2 krajíci chleba a mísou vloček s ovocem. V jedenáct hodin si dal plechovku tuňáka ve vodě a 2 pečené brambory, ve 13. hodin stejk, pečený brambor a salát, v 17. hodin dva tuňákové sendviče, ve 20. hodin vypil proteinový nápoj a před spaním (22. hodin) spořádal kuře s rýží a salát. Mimo sezónu se snažil nabrat váhu a svaly, trénoval těžce a jedl dobré, kvalitní kalorie, ovoce a zeleninu. Zůstával relativně tvrdý i s váhou 120-122 kg.

Kromobyčejně soutěživý Ron, který mimo sezónu vážil až 130 kg, absolvoval téměř třicítku profesionálních Grand Prix, ale s trofejí vítěze odcházel jen dvakrát, roku 1989 z Niagara Falls Pro Internatonal a dva roky poté ze San Jose Invitational. Jak to bylo s Niagarou? Zkraje března „The Power of Love“ bojoval v Ohiu na ASC, v dubnu absolvoval sedm soutěží evropské Grand Prix s nejlepším 5. místem a 6. května porazil na Niagaře díky dokonalému, procítěnému free posingu o 1 bod Nimroda Kinga! Na NOC 20. května v NYC King Lovemu porážku vrátil, neboť byl 2. (plus 5tisíc dolarů) a Love pátý (1500 dolarů).

Konečně sen všech kulturistů, Mr. O. Pod nápisem „Joe Weider´s Mr. Olympia“ viděli fanoušci černého obra s melounům podobnými deltovými svaly dohromady osmkrát. Love měl postavu, s níž mohl v povinných pózách směle soupeřit s tehdejšími králi Olympie, nejprve jím byl Lee Haney (1986-91) a po něm Dorian Yates (1992-93). Proč skončil osmý (1986, s prémií 2500 dolarů), a devátý (1987), pak v roce 1988 znovu devátý (podle názorů řady svědků mohl bohatší o 2tisíce dolarů patřit do první trojky) a v závěru 12., 9. a 14., zůstane navždy ukryto v zápisech rozhodčích, potažmo zvěčněno na filmech a fotografiích. K tomu hodnocení z pera Rickyho Waynea (FLEX, Mr. Olympia 1986): „Jakou krásnou postavu vlastní tento borec těžké váhy! Jeho záda jsou příznivě srovnatelná s Haneyovými zády, má nejširší ramena na jevišti, břišní svaly vyčnívající jako cihly a stehna na úrovni těch nejlepších. Jedna trpká poznámka se týče jeho lýtek, nicméně Loveovou největší chybou byl způsob, jímž prezentoval své přednosti. Vypadalo to, jako kdyby přijel do Columbusu jen poškádlit své příznivce. Nikdy totiž pořádně nenapnul biceps, břicho ani latissimy…Zdálo se, že je rozhodnutý nevypadat příliš svalnatě! But when Love learns to love what he does, look out world!“ Rok nato psal v M&F J. Everson: „Když byli všichni gentlemani pozváni doprostřed pódia, měl jsem Rona na 4. místě, tak dobře vypadal. Trup měl stejně velký jako Mike Christian, stehna měl masivnější než kdykoliv předtím. Bicepsy byly ohromující a prsa špičkový standard. Tak co tady chybělo? Podle mne trpěl následky přeletu časových pásem (soutěž se konala ve Švédsku), protože přiletěl jen 20 hodin před začátkem. Kvůli dehydrataci v letadle pak zadržoval vodu ve svalech. Myslím, že má potenciál na Mr. Olympia (a Ron si to zjevně myslí taky).“

Tři působivé originality Rona Lovea: „Vždy jsem byl opatrný na to, abych se v posilovně nepředváděl a nevzpíral nadměrně vysoké váhy. Trénuji nejen svaly, ale taky hlavou. Důsledkem této opatrnosti je fakt, že jsem nikdy nebyl zraněný. * Někteří kulturisté musejí věnovat oblasti zad větší péči, protože zde mají slabiny. Moje záda však v žádném místě nezaostávala za zbytkem. A nikdy jsem nemusel cíleně procvičovat trapézy, neboť rostly velmi snadno od tréninku ramen.“

Poslední start kariéry v roce 1993, v pořadí šedesátý devátý (!), kdy už měl 42 let, podnikl pouhý rok před založením soutěže Mr. Olympia Masters.

V roce 2010 s Jay Cutlerem

Je dobré vědět, co dělají kulturisté později v životě, je však neradostné zjistit, že mají potíže se zákonem, zvláště když stáli na jeho straně. Ron Love se po odchodu od policie v roce 1989 zapletl do případu fingované zpronevěry peněz a dostal podmínku na pět let, končící v roce 2007. V té době začal Love uvažovat o návratu k aktivnímu sportu, a to i přesto, že mu bylo 55 let a dlouho pořádně netrénoval. Měl už vybránu soutěž, IFBB New York Pro, když během jednoho tréninku dělal výskoky s roznožením a tlesknutím rukou nad hlavou a utrpěl rupturu obou kvadricepsů s následnou dlouho trvající léčbou. Považte, začátek i konec kariéry ovlivněný zraněním nohou! Další možnost k comebacku se naskytla po roce 2010 s ideou startu na veteránské soutěži Pro World Masters; v prosinci 2011 se však na pódiu v Miami neobjevil…