Pro seniory: Rozdíly mezi mládím a stářím (Píše J. ŠVUB)

Pro seniory: Rozdíly mezi mládím a stářím

 5. 6. 2016

Tak jsme tady, zástupci bezmála tří miliónů seniorů (jinak penzistů, důchodců s průměrným věkem 68,5 roku) se starým tělem a ne až tak starým duchem. V tom těle nám koluje mnohem víc železa, než bývá v normě, protože je tam ukládáme přes půl století (což zní hrozně). Co od něho chceme? Vypadat dobře, nebo se dobře cítit? Soudím, že dnes převažuje to druhé, zatímco v mládí mívalo přednost to první. Schválně, víte jak poznáte, že „už“ jste – ehm, staří? Nejen podle údajů v rodném listu, ale i podle toho, jak se i přes veškerou snahu cítíte a vypadáte?

 

Mládež spotřebuje úmysly, plány i naděje svých otců hodně brzy a musí se sama pustit do křížku s budoucností.

 

Většina lidí vám vyká a vrstevníci říkají „Pamatuješ, tenkrát před…lety?“ Vaše oblíbená hudba je beznadějně v šuplíku retro. Nejméně polovinu života jste psávali na psacím stroji. Neřešíte trendy v oblečení, zvykli jste si na šedivé vlasy, ubývá „důležitých“ věcí, rozčiluje vás hlučná mládež (dokonce i dětské štěbetání na hřišti), jejich účesy, oděvy a drzé chování, ta mládež, která na otázku co je „štráfopóno“ odvětí „To fakt netuším“ (jsou to pruhované ponožky z 50. let m.s.), o „kventlíku“ či „ochtlíku“ radši nemluvě.

Žerou vás namrzlé chodníky a průvan, za nejlepšího komika pořád považujete Štercla. Nakupujete ve slevových akcích, nevydržíte bdít celou noc a ráno se budíte čím dál dřív. Už nenavléknete nit do jehly bez brýlí a pamatujete „uhelné prázdniny.“ Zlobí vás sebemenší vybočení ze zažité rutiny a otravují vás změny. Přicházíte o krátkodobou paměť, ale vzpomínáte na události před mnoha lety.

Vytáčí vás malichernosti (jeden pán, jehož jsem si moc vážil, býval neskutečně vytočený nad tím, když někdo spletl „i“ v jeho jméně na „í“). Jste na nervy z běžných nemocí a bolístek. Jakoukoliv novinku důkladně prozkoumáte, do ničeho nejdete bezhlavě. Máte sklony k mentorování a větám typu „To já ve tvém věku…“

 

Mladí se vyřítí z posilovny a rozmlouvají o novém osobním rekordu ve dřepu, staří se plouží z posilovny a uvažují, kde lacino seženou nějaké berle.

 

Tuhle jsem ráno vyrazil z domu. Po chvíli rychlé chůze mě začalo příšerně bolet chodidlo a koleno pravé nohy. Řek jsem si „Co bys chtěl, vždyť jsi vlastně starý pařez!“ Pak jsem se opravil „Starý možná jo, pařez taky, ale vždyť pořád trénuji v posilovně a zvládám delší túry jak pěšky, tak na kole. Chodím, nepotácím se, nemám závratě ani návaly, udělám stoj na jedné noze i předklon s rozpažením, vstanu ze země bez pomoci rukou, dotknu se špiček chodidel s napnutýma nohama, svedu 10 výstupů každou nohou na 30 cm vysokou podložku s 15 kg činkami v rukách…“

Jenomže všechno má své meze a jednou z nich je věk.

Není to ještě tak dlouho, když jsem se nad radami pro starší kulturisty jen usmíval: Prý vyřazujte z tréninku cviky v předklonu nadměrně zatěžující páteř, tedy přitahování, veslování a mrtvé tahy. Necvičte vleže hlavou dolů a rychle nevstávejte z lehu do sedu či do stoje…

Nyní tuším, že tyto věty nepsal praktik, tedy sám veterán, spíš někdo po poradě s lékařem, a lékaři jsou skoro vždy opatrní. Mimochodem, mám s nimi rozporuplné zkušenosti. Když jsem k nim chodil se svými potížemi, kromě jednoho ortopeda jsem se setkal spíš s odsouzením a výroky typu „Co byste chtěl, podívejte se do občanky“ nebo „Já bych ty vzpěrače všechny zrušil!“ A závodní lékař, to byla tragédie. Přijdu s horečkou a slyším „No co, to já mám taky, a musím tady makat!“ Hrál si na kardiologa, dlouho poslouchal srdce, ale nikdy mi neprozradil moji krevní skupinu. Vážně, jen odsekl „Na houby to potřebuješ vědět.“ Jeho nástupce, to byla jiná. Přijdu a už mne vítal: „Tak co vás trápí? Zase záda? No jo, tak si 14 dnů odpočinete.“

Promiňte, že jsem takhle odbočil.

Maximální tepová frekvence se má pohybovat pod hranicí hodnoty vypočítané vzorcem 220 – věk, někde na 80%. Tepová frekvence je něco, čím jsem se nikdy nezabýval, ale prostě to zažil. Kupodivu ne v posilovně, ale na strmém svahu, který jsem vybíhal téměř sprintem, a pak na kole při výšlapu do tzv. krpálu nebo nekonečných serpentin. Nahoře, někdy i v polovině, jsem měl dojem, že se ocitám nebezpečně blízko infarktu a žíly na krku mi prasknou. Pocítil jsem děsivý, až primární strach z toho, že tady a teď zkapu.

 

Ve dvaceti se cítíme nesmrtelní. Ve třiceti neporazitelní. Ve čtyřiceti padáme pod náporem povinností všeho druhu a to nám vydrží až do padesáti. Teprve pak se možná dokážeme ohlédnout.

 

Dnes, když mi je 69 roků, jsem po sérii lehkých dřepů naměřil tep 140. Co vzorec? Ten doporučuje 220 – 69 x 0,8 = 121, něco jsem překročil, ale cítil jsem se fajně a tep rapidně klesal, takže jsem hned šel na další sérii.

Napadá mne souvislost s tím, že člověka opustila výbušná síla a rychlost, jakoby zatuhly nervové reakce a odumřela rychlá svalová vlákna.

Náhlé výbuchy síly pro sprinty, vrhy, skoky a vzpírání se přeměnily na rytmické pohyby s nízkou intenzitou, nápory na krátkodobý maximální výkon svalů, srdce a plic už nejsou nejen vhodné, ale v podstatě možné jen za cenu neúnosného rizika.

BLOG STÁŘÍ 03

BLOG STÁŘÍ

Nehledě na uvedené, má výzva k seniorům zní: Nevzdávejte to a bojujte!

 podpis-svub.jpg