Odhalený mýtus: Sergio Oliva

Odhalený mýtus: Sergio OlivaOdhalený mýtus: SERGIO OLIVA

Málo známým faktem je, že v roce 1961 poslali Olivu do Moskvy, aby získal zkušenosti od nejlepších sovětských vzpěračů Vlasova, Žabotinského a především svého soka ve váze do 90 kg, dr. Arkadije Vorobjeva. Trénink šel tak dobře, že Oliva po osmi měsících zlepšil svůj výkon v tlaku ve stoje na 155 kg! Sergiův starší bratr Diego, výtečný vzpěrač těžké váhy s trojbojem 477,5 kg, do Moskvy nejel a přišel tím o místo v národním týmu. Olivu čekaly Panamerické hry v Kingstonu na Jamajce, blízkém ostrově jižně od Kuby, a jeho cílem bylo porazit domácího vzpěrače, pozdějšího reprezentanta Anglie Louise Martina. Někdy v té době byl Oliva čtvrtý na světě v kategorii do 90 kg za Vorobjevem (472,5 kg), Louisem Martinem (480 kg) a Viktorem Golovanovem; podle Jeffa Eversona (MUSCLE&FITNESS) zvedal v trojboji 485 kg (tlak 157,5 kg, trh 147,5 kg a nadhoz 180 kg), což dávalo značné naděje pro budoucí medaile.
Hry se konaly v srpnu 1962 a Sergio celou cestu četl komunistické brožury, aby oklamal hlídače. Castro totiž vyslal s týmem malou armádu tajných policistů, která hlídala sportovce jako ostříži. Oliva mohl utéci hned první den, nenašel však americkou ambasádu a nemohl se ani zeptat, protože neuměl anglicky. Když příště ambasádu podle vlajky poznal, utéci nešlo, byl totiž doprovázen dvěma tajnými a ti by jej zastřelili. Oliva vzpomíná, že ve středu probíhalo finále her ve volejbale a ve čtvrtek měl vzpírat. Všichni Kubánci byli ubytováni v jedné budově, a když tam Oliva hledal svého přítele, dozvěděl se, že vzpěrači pojedou ihned po soutěži autobusem na letiště. Řekl si, že musí utéci ve středu. Ten den ráno šel na procházku a ochrance namluvil, že jde meditovat před soutěží. Aby nevzbudil podezření, byl pouze v trenýrkách a bos. V kubánské výpravě bylo 64 sportovců, ale jakmile Oliva vyběhl do města, následovalo jej asi 30 dalších. Když proběhli bránou ambasády a ta se za nimi zavřela, začali všichni skákat radostí do vzduchu a křičet: „Jsme volní! Máme svobodu!“ Po obdržení statutu politických uprchlíků odletěli do Miami na Floridě. Ještě předtím je však navštívili komunističtí komisaři a snažili se je přemluvit k návratu, dokonce hrozili zabitím, ale všichni jako jeden muž řekli ne. Bylo to již rok poté, kdy americko-kubánské kontrarevoluční bandy v síle šesti set mužů podlehly masakru na proslulé Playa Girón, a přibližně v době tak zvané mezinárodní kubánské krize.
Americké ministerstvo zahraničí použilo utečence k propagandistické cestě po střední Americe. Vybaveni penězi jezdili několik měsíců po středoamerických státech a vyprávěli lidem, jaké strašné věci se na Kubě dějí, jak Castro znárodnil banky, hotely, kasína a plantáže United Fruit, nejdéle fungující americké společnosti na Kubě a největšího zaměstnavatele kubánských dělníků. Oliva říká: „Jako sportovec jsem jedl maso, vejce, kuřata, zeleninu a vitamíny ke každému jídlu. Když jsem přišel domů, moji rodiče měli pouze rýži s trochou fazolí, takže trpěli ustavičným hladem. Já měl všechno a moje rodina neměla nic, což mne velmi zlobilo. A pokud bych jim nějaké potraviny donesl, zavřeli by mne do vězení.“
Uprchlíkům povolili vybrat si libovolný stát v USA, kde by chtěli žít, dostali doklady a práci. Oliva v Miami nechtěl zůstat, protože se zde necítil bezpečně, a navíc věděl, že by jej Castrovi agenti mohli snadno zavraždit. Zhruba po roce života v Miami, kde pracoval jako opravář televizorů (TV-repair man), odjel na sever do Chicaga. Když dorazil do města, zrovna sněžilo. Oliva sníh ochutnal a řekl: „Ježíši, co to je?“
Oliva v roce 1963 neovládal angličtinu, v restauraci ukazoval rukama na jídlo, které chtěl, a jedna ochotná servírka jej tu a tam naučila nějaké slovíčko, nicméně těžký přízvuk mu zůstal až do dnes. Většinou si vařil sám a potraviny kupoval podle obrázků na obalech. Vůbec první práci dostal ve slévárně, kde v pekelném horku vytloukal pískem formy, 10-12 hodin denně. Později se uchytil na jatkách jako vykladač aut – nosil na ramenech hovězí půlky. Jednou přišel brzy ráno do práce, posunky oznámil řidiči, že mu pomůže naložit maso, pak nasedl a jeli s ním do města. Po poledni šofér Olivovi řekl, aby šel domů, ale ten si myslel, že má pouze přestávku a budou pracovat až do večera. Když přijel kamion na odpolední směnu, Sergio opět nakládal a jel rozvážet do obchodů. Teprve druhý týden jej upozornili, že má pracovat na jednu směnu, což Olivu udivilo – práce nebyla těžká, tolik peněz nikdy v životě nevydělal a chtěl by pracovat celý den. Teprve odborový předák Olivovi vysvětlil, že by z toho mohl mít problémy. Oliva tedy pracoval od rána do oběda a navečer chodil trénovat.