O bolesti a námaze (1)

Zdeněk Sedmík.

Na zpomalených televizních záběrech spatříte doslova zmučené výrazy obličejů sprinterů i vytrvalců, bolestí zkřivené tváře lyžařů na běžkách ve finiši závodu, naběhlé žíly na krku a vyvalené oči powerliftera, vstávajícího ze dřepu. Grimasami v cílové pásce byl proslulý Emil Zátopek. Viděl jsem na videu popraskané cévky v očích a krev prýštící z nosu Eda Coana po rekordním zdvihu v mrtvém tahu. Každá lepší kulturistická série končí bolestí, pro někoho normální, pro jiného nesnesitelnou; jen se zeptejte třeba Tomáše Bureše a pohlédněte na výraz tváře borce zlaté éry bodybuildingu Scotta Wilsona. A pamatuji si, jak jsme po soutěži v powerliftingu a hlavně po těžkých pokusech v mrtvém tahu bývali celí rozlámaní a měli namožené trapézy i svaly krku; nic z toho nám ovšem nezabránilo trénovat a závodit dál.

04bolest-scott_wilson_copy.jpgDál si přečtěte výňatek z knížky Viktora Suvorova AKVÁRIUM (Naše vojsko 2006). Vypráví se tady o životě a výcviku příslušníků ruských speciálních jednotek Specnaz, což s tématem přímo nesouvisí, ale krátká část textu ano (vlastně jsem tak získal původní námět). Kráceno.

Člověk je schopen dělat zázraky. Člověk přeplave třikrát La Manche, vypije sto piv, přejde bosýma nohama po žhavém uhlí, naučí se třiceti jazykům, stane se olympijským šampionem v boxu…Všechno máme ve svých rukou. Kdo chce, ten taky může. Nejdůležitější je zatoužit po něčem, a pak už vše záleží jen na tréninku. Ale jestli budete trénovat svou paměť, svaly nebo psychiku pravidelně, nic z vašich záměrů nevyjde. Pravidelnost tréninku je důležitá, sama o sobě však nic nerozhodne. Úspěch se dostaví pouze tehdy, když každý trénink (paměti, svalů, silné vůle, vytrvalosti) přivádí člověka na hranice jeho možností. Když se závěr tréninku podobá mučení. Když člověk křičí bolestí. Trénink je užitečný pouze tehdy, když člověka dovádí na hranici jeho možností, a on tu hranici naprosto přesně zná: dokážu vyskočit do výšky 2 metry, mohu udělat 153 kliků… A každý nový trénink přinese užitek pouze tehdy, když bude pokusem o překročení tohoto vlastního včerejšího rekordu: chcípnu, ale zvednu se po sto čtyřiapadesáté.

Vodí nás na tréninky budoucích olympioniků. Sledujte výraz jejich tváří. Počkejte si na poslední chvíli tréninkového dne, kdy se na dětské tváři objeví výraz vzteklého odhodlání překonat svůj včerejší rekord. Kolik je v té tváři vypětí. Kolik utrpení. Taková je cesta ke slávě. Taková je cesta k úspěchu. Pracovat vždycky za hranice svých možností. Pracovat na okraji srázu. Rekordmanem se stává pouze ten, kdo ví, že ho činka teď rozmačká, ale přesto ji zvedne. V tomto životě vítězí jen ten, kdo zvítězí sám nad sebou. Kdo překoná svůj strach, svou lenost, svou nejistotu.

podpis-svub.jpg