Girondův odkaz (33)

girondakennedy.jpgUzavírá Ron Kosloff.

S přibývajícími léty se Vince přestával usmívat. Jednou z velkých tragédií se stal osud jeho syna Guye, a Vince poznenáhlu začal pít (nebudu o tom dál mluvit, jde o soukromé záležitosti). Nedočkal se uznání, jaké si zasloužil, a upadl do depresí. Stal se velmi náladový a začínal být hrubý. Když pil, nebyl to Vince, ale alkohol.

V roce 1995 jsem s ním dělal rozhovor a to už scházel duševně i tělesně. Kašlal, v posilovně byl nepořádek, občas blouznil a občas měl v hlavě jasno. Jednou jsme jej s Rayem (Raridonem) chtěli pozvat na oběd, na pečené plátky masa se salátem, které si často nemohl dovolit. Vince trval na tom, že bude řídit; měl starý pick-up Chevrolet El Camino s korbou naplněnou příšerným harampádím (a lidi z posilovny se mu kvůli tomu posmívali).

Vince sedl za volant, uhladil si dlouhé, šedivé vlasy a vyrazil na bulvár přímo mezi auta! Ostatní řidiči šlápli na brzdy, my jsme vydechli hrůzou a on si toho ani nevšiml. Najel bez blinkru do levého pruhu, řítil se čtyřicítkou (v mílích) a bez ustání mluvil. Ray a já jsme si málem načurali do prádla. Chlap za námi troubil jako zběsilý, protože Vince opět zabočil na parkoviště bez blinkru. To už jsme se skutečně báli, že se v pořádku nevrátíme. Když jsme vcházeli dovnitř, Vinceho jsem objal a řekl, jakou mám o něho starost. Dodnes na tu chvíli vzpomínám. To, že jsem jej objal, jej maličko znervóznilo, ale byl rád, protože každý z nás potřebuje, aby jej měl někdo rád.

Vince pouze chtěl, aby si jej lidé vážili, milovali a uznávali. Tohle chtěl úplně nejvíc a opravdu by si to zasloužil.